Valentin Weigel

Heterodoxní luteránský pastor Valentin Weigel (1533-1588) patří k vlivným, u nás však dosud nepříliš známým postavám německého myšlení ve století reformace. Jeho dílo v sobě spojuje dědictví pozdně středověké "německé mystiky", novoplatónské tradice (v podání Boëthia, Augustina, Hugona od Sv. Viktora, Mikuláše Kusánského a zřejmě i Pika della Mirandola), Lutherovy reformace a následných velkých polemik, a konečně též Paracelsovy přírodní filosofie a jeho teologických úvah. Za jeho života byly knihy, které sepisoval a v nichž se ve více bodech rozcházel s protestantskou ortodoxií, známy jen v úzkém okruhu přátel; v rukopise je však znal mimo jiné také císař Rudolf II. Po vydání tiskem zkraje 17. století byly hojně čteny a záhy se staly jedním z hlavních terčů mohutné kritiky, která v nich po téměř celé století spatřovala přímo vzor hereze, řadíc je po bok textů paracelsiánských a rosenkruciánských. Jedním z jeho čtenářů se stal Jacob Böhme († 1624), jehož dílo se dočkalo nesmírného vlivu. Komentovanému výboru, zahrnujícímu nejdůležitější Weigelovy texty, předchází obsáhlá úvodní studie Martina Žemly.