Terezínské ghetto

Už podruhé za sebou přenese Báru atlas do minulosti uprostřed noci. Tentokrát se ocitla v naprosto pustém městě. Na ulicích ani živáčka, žádné okno nesvítí, auta tu nejezdí. Ukrytá za stromy v parku s hrůzou pozoruje, jak nějací muži převážejí na k áře - lidské mrtvoly! Bára je přesvědčená, že se tu všichni lidé v noci schovávají, protože po ulicích řádí nějací vrazi. Do rána málem umře strachy. Jakmile se rozední, začne hledat cestu pryč, ale zjistí, že město má hradby a brány že hlídají vojác i. Není úniku. Naštěstí se seznámí s Petrem, který ji ukryje na půdě domu, v němž žije spolu s dalšími chlapci v podstatě jako v dětském domově. On a jeho tři kamarádi pro Báru shánějí jídlo, deku na spaní a další nezbytnosti a od nich se také Bára p ostupně dozvídá, že se ocitla v židovském ghettu za druhé světové války. Na svých toulkách po Terezíně se seznámí s dalšími osobami, které dokreslují bezútěšnou situaci lidí, jež sem nacisté zavřeli - s nadaným studentem Maxem, který si při práci v dílně poranil ruku, a protože dostal otravu krve museli mu ji amputovat, ale bez narkózy, protože v Terezíně nejsou léky, nebo se stařičkou paní Blumenfeldovou, která umírá hlady. Když dostanou její kamarádi transportní lístky, rozhodne se Bára, že s ama v Terezíně nezůstane a že odjede s nimi. Naštěstí se jí do vlaku nastoupit nepodaří. Po návratu se pokusí najít jména chlapců z Terezína na internetu. Počítá, že jim je asi osmdesát, a s Petrem, kterému prozradila, že je z budoucnosti, si konec k onců domluvili přesné datum schůzky, až se ona vrátí zpátky do budoucnosti. Jeho jméno najde snadno, ale nejdřív nemůže uvěřit tomu, co čte. Teprve teď totiž zjišťuje, kam vlastně transporty z Terezína odjížděly, a čemu - na rozdíl od Petra - unikla.