Hordubal

Tragický psychologický příběh milostného trojúhelníku byl inspirován skutečnou událostí z Podkarpatské Rusi. Novela Hordubal vyšla roku 1933 a patří do tzv. noetické trilogie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život.Hordubal bývá obvykle považován za novou etapu Čapkovy tvĹŻrčí cesty. Propojení jednotlivých částí trilogie pak navzdory rĹŻzným námětĹŻm spočívá v otázce, do jaké míry je člověk schopen poznat pravdu o skutečnosti i o sobě samém.Jsme schopni poznat pravdu?„…tak právě jsem načal stránku 129 a mám toho pro dnešek dost; zítra chudáka Hardubeje zabijí, a začne se nový díl (…), ale musím to nechat odležet a pak znovu číst. Druhý díl bude docela jiný v tónu, ještě nevím, jak do toho…“ Těmito slovy začíná dopis, který Karel Čapek poslal Olze Scheinpflugové v srpnu 1932. Koncem listopadu si již čtenáři Lidových novin mohli přečíst první stránky románu Hordubal, který v deníku začal vycházet na pokračování a zakrátko (1933) dostal knižní podobu.Píše-li Čapek, že začne „nový díl“, nemá tím na mysli následující prózy Povětroň a Obyčejný život, neboť v té době zřejmě ani sám netušil, že se Hordubal stane součástí trilogie, o níž budou jednou literární vědci hovořit jako o jednom z nejsmělejších výbojĹŻ nejen české, ale i světové prózy. Autor svou zmínkou měl na mysli trojdílnost své prózy, v níž se stejná událost vypráví pokaždé z hlediska jiného vypravěče, jenž své svědectví podává pouze z vlastního pohledu. Příběh vnímáme nejprve v podání podkarpatského venkovana Hordubala, který se vrátil domĹŻ z Ameriky ke své ženě a dcerce, poté sledujeme, jak se zrcadlí v náhledu četníkĹŻ, kteří vyšetřují vraždu, a nakonec, jak se jeví při soudním přelíčení.Na knižní vydání Čapkova Hordubala zareagovala literární kritika s chladnou zdrženlivostí. Teprve když vyšel Povětroň a Obyčejný život a linie započatá Hordubalem se během necelých dvou let rozvinula do volné trilogie, nastal v hodnocení obrat a kritika začala na Čapkovo dílo nahlížet jako na „jeden z nejsmělejších výbojĹŻ nejen české, ale i světové prózy, a to nejen pro jeho dušezpytnou pronikavost a myšlenkové bohatství, ale i pro autorĹŻv básnický vzmach“ (M. Rutte).Kompozičně je Čapkova próza zkombinovaná ze dvou protikladných žánrĹŻ â€" balady a detektivky â€" tedy žánru tzv. vysokého s žánrem tzv. nízkým. Na první pohled se zdá, že je to skladba nejen nezvyklá, ale takřka „brutální“. Někteří kritici ji dokonce takto nazývali a hned z toho vyvozovali, že tou detektivní částí románu se autor snaží čtenářĹŻm podbízet. Podíváme-li se však na tuto kombinaci z jiné strany, pak si všimneme, že konvenční postup vypravování, jenž je typický pro klasickou detektivku, Čapek neustále narušuje. Při nečekaném střídání vypravěčských postupĹŻ dochází k prolínání časových a dějových rovin, k vzájemnému mísení lyrických a epických situací â€" že tedy vlastně máme před sebou moderní experimentální prózu, pro niž jsou tyto znaky příznačné.