Pernambuco

Pernambuco zní jako zaklínadlo. Země z dávné dětské četby, daleká a znepokojivá. Když se to slovo rozkmitá, zaslechneme třeba Nabucco, trabuko V kouři doutníku se zjevují siluety z vybledlých fotografií, probleskují příběhy. Nebo to snad není kouř? V očích pálí velejemný písek: Ó Fato! Ó Morgano!Básnická sbírka roste z hloubi Wernischovy obraznosti a jeho svět se před vnitřním zrakem proměňuje: tragické se stává groteskním a naopak, přelud bolestnou vzpomínkou a naopak Tento pohyb je neustálý. Dobrodružství četby je zdá se nevyčerpatelné:Dívám se na kotvící lodě. Na zádi jedný z nich čtu jméno, který se mi líbí: Pernambuco.Zahazuju lampion a jdu si promluvit s kapitánem. Za chvíli jsem v podpalubí a hážu do kotle uhlí. Tak tedy Pernambuco! Ráno vyplouváme do Recife. ———- "Těch 162 stránek poezie a drobné prózy je místy formálně i obsahově povědomých, ale přesto nových – Wernisch má jedinečný dar, podobně jako Vítězslav Nezval, vidět tytéž věci stejnýma očima vždycky jako poprvé. Přes veškerou výrazovou všetečnost mají Wernischovy texty jasného společného jmenovatele. Ať píše delší prozaické fragmenty, ať tahá z rukávu zenové miniatury, ať loví po kapsách zašlé básně-fotografie; ať nadšeně pozoruje drobné pohyby malých lidí za pozdního obrození nebo sleduje rázné kroky objevitelů nových končin, jako vypadlých ze stránek Milionu Marka Pola; ať se autorsky inspiruje tradicí dada, expresionismu nebo pozdějšího experimentu – vždycky mu z toho nakonec vyjdou základní "napnelismy" mezi groteskou a melancholií, komedií a tragédií, vážností a parodií, potažmo snem a skutečností. Tedy romantický model: já proti světu." - Radim Kopáč, Lidové noviny.