Sny též

Věčně mě okouzlují přiznání, že máme možnost se vymknout z gravitace našich návyků a najednou uvidět dříve nezahlédnutelné. Ludvík Kundera si tuto čaromoc už ověřil bezpočtem svých tvůrčích postupů. Tentokrát v básnické sbírce Sny též (Atlantis 1995). (.) Toto Kunderovo čarování se děje ve dvou od sebe akcentovaně odlišných tematických polohách sbírky. Dominantou té první polohy je obeznalá, lehce ironická rekonstrukce kouzelných moravských míst, kde psala a žila uprostřed přátel spisovatelka Marie von Ebnerová-Eschenbachová (naše generace měla to štěstí, že se učila kultivované němčině na její moudré psí próze Krambambuli). Ale nebyl by to Ludvík Kundera, kdyby si pro tento barvitý německo-český svět nevytvořil svůj model jakéhosi incipitu veršovaného románu, kde se najednou zprůzračňuje lysický zámek ve svých autentických půvabech. Kundera je zasvěcený znalec okruhu moravských německých literátů a tuto svou pětidílnou filozoficko-epickou báseň o nich sytí i svým literárním gurmánstvím — ale je vždy i na slovo vzatý milenec imaginace, takže i jeho tu náhle potkáme v černých brýlích, jak přátelům pomáhá do kopce tlačit někde u Rájce fůru sena. Také druhá půlka sbírky nesená třinácti skoroportréty malířů, básníků, teoretiků, s nimiž je Kundera nějak propojen, je syntézou jasného poznání lidí a jejich měnlivých projekcí do imaginativního světa, do něhož vidí právě jen — básník. Kdesi jsem o Kunderovi napsal, že ke všemu přistupuje z bočních cest, odkud lze uvidět něco, co en face není postižitelné. Vytvořil si textový model spatřující nás ZA: zcela nestereotypně otevírá u každého portrétovaného jeho osobité bytí "za rohem". Za všecky tyto básně uvedu jen jedinou: veselý a strašně smutný text susovský. Když Kundera Susovi vykládá o víně a prohloubení výkladů Fausta (ostatně je tu i motiv ebnereschenbachovský). Lapidární titul sbírky Sny též je výrazem Kunderova umění říci stručně přemnohé. Je to telegrafická konfese, přímo až archetyp, ale je to také osobité heslo. Je to titul zdůvěrňující i naléhavě výzvový. Ostatně poezie Ludvíka Kundery byla a je vždy ráda intimní stejně jako bezprostředně apelativní.