Je zygota lidskou osobou?

Je lidská zygota (jinak řečeno oplozené vajíčko, výsledek sjednocení vajíčka a spermatozoidu) osobou? Jakkoliv různé mohou být odpovědi, můžeme je zařadit do tří kategorií: ano, ne, možná. Debata na toto téma je aktuální a důležitá, ale sotva ji můžeme omezit pouze na současnost. Svatý Tomáš Akvinský se podle vzoru Aristotela, ale v nesouladu s většinou církevních otců domníval, že k výskytu lidské duše dochází se zpožděním. Dnes jsou pozice Tomášových žáků rozdílné: jedni trvají stále na její pozdější přítomnosti, druzí, ačkoliv i oni zůstávají věrni principům svatého Tomáše, dospívají na základě moderních poznatků biologických věd k bezprostřední personalizaci zygoty. To je případ i Pascala Ida, který se rozhodně přiklání k bezprostřední animaci: nová bytost je od početí aktuální lidskou osobou. Autor rozsáhle rozebírá různé argumenty zastánců pozdní animace; předkládá revoluční vědecké objevy posledních let, které se týkají oplození a prvních dnů života; navrhuje nové skloubení přírodovědeckého a filosofického přístupu ve prospěch lepšího poznání konkrétní reality; závěrečnou odpověď na položenou otázku zakládá na aristotelovském a tomášovském přístupu k živé bytosti a zároveň nastiňuje určitý fenomenologický přístup k přírodě. "Zygota, jedno z posledních slov našich slovníků, je naším prvopočátkem, naším původem; měla by být jedním z prvních předmětů naší reflexe a meditace. […] Její zranitelná maličkost nesmí vést k tomu, aby se jí opovrhovalo, ale spíše abychom ji nejen chránili, ale i s obdivem kontemplovali. Její potencialita nestírá její aktualitu; skutečnost, že je plná příslibů, nesmí vést k zapomenutí toho, že je již bohatá naplněním, které se od pradávna – a stále znovu – stává skutečným." "Protože každý akt je relativní k nějaké potenci, skutečnost, že rozlišuji dvě aktuality, genotypovou a fenotypovou, mě rovněž vede k rozlišení dvou potencialit: v tomto smyslu není zygota víc než pouze potenciální, avšak v jejím středu již přebývá aktuální a substanciální totožnost osoby, která musí růst a rozvíjet činnosti sobě vlastní. " Pascal Ide (1957) je pařížským diecézním knězem a členem komunity Emanuel. Od roku 1999 je oficiálem Kongregace pro katolickou výchovu (Římská kurie). Je doktorem medicíny, filosofie a teologie. Publikoval mnoho článků a přes deset knih v oblasti antropologie, psychologie a morálky.